K povinnosti zřídit nové vnitřní systémy pro zaměstnance

Evropský Parlament se ve směrnici č. 2019/1937 zaměřil na ochranu osob, které se rozhodnou oznámit porušení svých práv v rámci zaměstnání, tzv. oznamovatelů. V současné době jsou podmínky směrnice zapracovávány do samostatného zákona o ochraně oznamovatelů, který se nachází v legislativním procesu parlamentu. Lze předpokládat, že bude v brzké době přijat.

Cílem směrnice a potažmo i zákona o ochraně oznamovatelů je zřízení mechanismů, které zaměstnancům umožní podat oznámení o porušení jejich práv či cizích povinností, a to bezpečně a bez toho, aby se museli obávat postihů ze strany zaměstnavatelů, ostatních zaměstnanců či dalších subjektů. Zákon by tedy měl stanovit, za jakých podmínek mohou zaměstnanci oznámení podávat, jak budou tato oznámení posuzována a jakým způsobem bude poskytována ochrana zaměstnancům, kteří je podali.

Zákon by dále měl postihovat protiprávní jednání zaměřené na zaměstnance, kteří se rozhodli přistoupit k oznámení, a napravovat protiprávní stavy, které v tomto důsledku vznikly.

Všichni zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají více než 25 zaměstnanců, a veřejní zadavatelé podle zákona o veřejných zakázkách budou mít povinnost zavést vnitřní systémy umožňující oznamování a postupy, podle kterých má oznamování probíhat. Na splnění této povinnosti bude zaměstnavatelům stanovena lhůta do 31.3.2022. Kromě toho budou muset stanovit osobu, která bude odpovídat zejména za přijímání a řešení oznámení podaných zaměstnanci, zajišťovat, aby se s oznámením seznámily vždy jen oprávněné osoby, vést evidenci podaných oznámení a archivovat je, seznamovat oznamovatele s průběhem a výsledky důvodnosti oznámení a chránit ho před případnými odvetnými opatřeními.

Jedná se tedy o další povinnost kladenou na zaměstnavatele v oblasti administrativy, jejíž výkon však bude zaměstnavatel moci svěřit při zachování nezbytné kontroly i třetí osobě.

 

Vymáhání škody po dceřiných společnostech za pochybení mateřské společnosti

V případě, že Vás poškodí právnická osoba, která při tom poruší unijní právo hospodářské soutěže, nemusíte se náhrady škody domáhat nutně jen po této konkrétní společnosti, ale za určitých okolností můžete náhradu škodu vymáhat po jejích dceřiných společnostech.

Předně bude třeba prokázat, že tyto společnosti, společně s mateřskou společností, v době porušení pravidel hospodářské soutěže tvořily jednu hospodářskou jednotku nebo „podnik“ ve smyslu Smlouvy o Fungování Evropské Unie. Ta totiž stanoví, že poškozený má právo domáhat se náhrady škody na podniku. Podnikem zde však nejsou myšleny jednotlivé společnosti, ale právě hospodářská jednotka, která může být tvořena neomezeným množstvím takových společností. Pojem podniku je zde tedy širší, než jak ho běžně chápeme v českém právním a podnikatelském prostřední.

Mezi dceřinou společností a mateřskou společností však navíc musí prokazatelně existovat hospodářské, právní a organizační vazby a zároveň musí také existovat spojení mezi hospodářskou činností dceřiné společnosti, po které bude poškozený plnění vymáhat, a protiprávním jednáním její mateřské společnosti.

Žalované dceřiné společnosti pak v řízení před vnitrostátním soudem musí být poskytnuty veškeré prostředky k naplnění jejího práva na obhajobu. Zejména jí musí být umožněno popřít vztah k mateřské společnosti. Nemůže však popírat již zjištěné protiprávní chování mateřské společnosti.

Vzhledem k tomu, že v dnešní době je běžné, že mateřskými společnostmi v rámci holdingů bývají právnické osoby bez většího majetku, z něhož by bylo v případě porušení pravidel hospodářské soutěže možné nároky poškozených uspokojit, jakož i tomu, že dceřiná společnost by (po splnění dalších podmínek) mohla být žalována ve stejném státě, v jakém působí poškozený, je tento výklad potenciálním přínosem pro všechny poškozené.

 

Elektronická podání za právnickou osobu

S tím, jak digitalizace stále více prostupuje fungování obchodních společností, jak ve vztahu mezi nimi samotnými, tak ve vztahu ke správním orgánům, je stále menší množství úkonů nutné provádět za použití papíru. Státní správa ale není tak flexibilní a její neschopnost řádně se vypořádat s elektronickou formou podání může uživatele nepříjemně zaskočit.

Podání za právnickou osobu již lze běžně provádět prostřednictvím datové schránky, která byla pro tuto osobu specificky zřízena. Úřady však překvapivě mívají problém akceptovat podání provedené například jednatelem společnosti prostřednictvím datové schránky tohoto jednatele. To, že úřady někdy trvají na tom, že elektronické podání lze provést jen prostřednictvím datové schránky společnosti snad ani není možné nazvat příliš formalistických přístupem, ale jedině hrubou neznalostí práva.

Není totiž pochyb o tom, že jednatel nebo jiný člen statutárního orgánu společnosti je oprávněn za tuto společnost jednat. V případě, že připojí svůj podpis například k fyzickému návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku a ten následně podá na podatelně příslušného rejstříkového soudu, nikdo nebude přípustnost podání rozporovat. Jak ale může být tento jednatel překvapen, pokusí-li se o stejný úkon prostřednictvím své datové schránky. Při tom ho datová schránka identifikuje jako oprávněnou osobu minimálně se stejnou jistotou jako podpis na papíře.

Nejvyšší soud v tomto ohledu zaujal logické stanovisko a rozhodl, že podání učiněné z datové schránky osoby, která je společnost oprávněna zastupovat a ze kterého je patrné, že je učiněno za tuto společnost, je učiněno platně. Podle Nejvyššího soudu tedy nic nebrání tomu, aby fyzická osoba, oprávněná jednat jménem společnosti, podávala elektronická podání ze své datové schránky, a ne ze schránky společnosti.

To samé platí o podání, které musí být opatřeno elektronickým podpisem. Takové podání je možné platně učinit jak opatřením elektronického podpisu dané společnosti, tak opatřením elektronického podpisu osoby, která je za společnost oprávněna jednat.