Evidence skutečných majitelů nově se sankcemi

V současné době je povinnost zápisu skutečného majitele upravena zákonem o veřejných rejstřících. Tato povinnost dopadá na všechny osoby, které jsou v některém z těchto rejstříků zapsány. Dosud však nebyla zmíněným zákonem, ani jinými právními předpisy stanovena sankce za nedodržení této povinnosti.

Nově má být tato problematika včleněna do samostatného zákona. Ten se nachází ve schvalovacím procesu parlamentu České republiky a lze předpokládat, že bude bez větších komplikací přijat. Jednou z hlavních změn, kterou zákon přinese, bude zavedení sankcí za nesplnění povinnosti zápisu skutečného majitele. Osobě, která má povinnost k zápisu skutečného majitele, bude možné uložit pokutu až do výše 500 000 Kč v případě, že nezapíše požadované údaje do evidence skutečných majitelů ani na výzvu soudu. Samotnému skutečnému majiteli potom může být uložena pokuta také až do výše 500 000 Kč, a to v případě, že neposkytne potřebnou součinnost osobě k zápisu povinné.

Další sankcí za nesplnění povinnosti bude zákaz výplaty podílu na zisku skutečnému majiteli dané obchodní korporace či jiným osobám v rámci řetězce. Navíc tyto osoby, včetně skutečného majitele, nebudou smět po dobu trvání porušení povinnosti vykonávat hlasovací právo při rozhodování nejvyšších orgánů. V neposlední řadě zákon zakotvuje soukromoprávní sankci v podobě nevymahatelnosti všech právních jednání, zastírajících osobu skutečného majitele, pokud tento není zapsán v evidenci. Zákonodárce se tak pokouší zejména zabránit využívání takzvaných bílých koní; nevymahatelnost takových právních jednání může ale dopadnout například i na běžné komisionářské smlouvy využívané za legitimními účely. 

Další změnou týkající se evidence skutečných majitelů bude transformace jejího charakteru z neveřejné na částečně veřejnou. V současné době slouží údaje v evidenci skutečných majitelů pouze státním institucím, široká veřejnost k nim nemá přístup. To se má do budoucna změnit. Nově bude mít veřejnost přístup k některým osobním údajům, které jsou do evidence zapisované, a to zejména ke jménu skutečného majitele, údaji o státu, ve kterém má bydliště, roku a měsíci jeho narození, stejně jako k jeho občanství.

Zákon zároveň přináší obměnu definice skutečného majitele. Skutečným majitelem bude každá fyzická osoba, která je koncovým příjemcem nebo osobou s koncovým vlivem. To ve zkratce znamená fyzické osoby, které mohou mít podstatnou část z majetkového prospěchu společnosti, a osoby, které v ní mohou z vlastní vůle uplatňovat rozhodující vliv. V neposlední řadě také zákon podává výčet osob, které skutečného majitele nemají. Mezi takové osoby patří například ty, v nichž má veškeré podíly na prospěchu a hlasovacích právech Česká republika, kraj nebo obec. Společnosti 100% vlastněné státem, budou tedy z právního hlediska bez skutečného majitele.

V neposlední řadě zákon přináší snížení administrativní zátěže pro právnické osoby s jednoduchou vlastnickou strukturou. Počítá totiž s tím, že se jejich skutečný majitel propíše do evidence automaticky z obchodního rejstříku. Například pro jednočlenné společnosti tak povinnost zabývat se zápisem skutečného majitele může odpadnout. Všem ostatním povinným osobám, které tak zatím neučinili, však lze tedy jen doporučit, aby v co nejbližší době zápis do evidence skutečných majitelů provedli. V opačném případě se již s příchodem nového zákona mohou vystavit nemalým sankcím.

 

Časový test při prodeji nemovitosti

Příjem z prodeje nemovitosti je tradičně osvobozen od zdanění zpravidla po splnění podmínky uplynutí času od nabytí jejího vlastnictví nebo jejího užívání pro účely bydlení.

Stávající úpravou jsou od daně z příjmu osvobozeny zejména prodeje nemovitostí určené k bydlení, tedy domy a pozemky s nimi související nebo byty, a to za předpokladu, že v takové nemovitosti měl prodávající bydliště alespoň pod dobu dvou let bezprostředně před prodejem nebo prostředky získané prodejem takové nemovitosti použije na obstarání vlastní bytové potřeby. Tato zákonná úprava zůstane zachována i nadále. Změny se týkají prodejů nemovitostí, které tyto podmínky nesplňují.

V současnosti mohou být od daně z příjmu osvobozeny i prodeje nemovitostí, které nejsou využívány k bydlení, a to za předpokladu, že zároveň nejsou zahrnuty do obchodního majetku. Při prodeji takové nemovitosti je pro účely osvobození od daně z příjmu třeba splnit časový test v délce pěti let od nabytí vlastnictví nemovitosti. Totéž platí i pro vypořádání spoluvlastnictví k takovým nemovitostem. Právě tohoto časového testu se týká předesílaná změna zákona. Zákonodárce se rozhodl od počátku roku 2021 tuto dobu zdvojnásobit. Místo pěti let tak bude nově pro účely osvobození prodeje nemovitosti od daně z příjmu třeba nemovitosti vlastnit po dobu deseti let před uskutečněním jejího prodeje.

Je zjevné, že tato změna má být jednou ze záplat, kterými se zákonodárce pokouší kompenzovat zrušení daně z nabytí nemovitosti. Do jisté míry je tak v určitých případech daňové zatížení převáděno z nabyvatele nemovitosti na jejího prodejce.

 

Zaměřeno na home office

Zákoník práce problematiku výkonu práce z domova uceleně neupravuje. Proto vzniká řada otazníků týkajících se jejího zavedení a správného nastavení.

Předně často vyvstává otázka, zda je možné zaměstnanci práci z domova nařídit, či zda je k výkonu práce z domova třeba i souhlas samotného zaměstnance. Obecně platí, že práce pro zaměstnavatele musí být vykonávána v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Je tedy zřejmé, že jednostranně nařídit zaměstnanci práci z domova nelze, a to bez ohledu na to, zda je práce z domova zaměstnancem vnímána jako benefit, či nikoliv. Proto nemusí postačit ani úprava stanovená pouze vnitřním předpisem. Opět se totiž jedná o jednostrannou úpravu práv
a povinností ze strany zaměstnavatele.

Vhodným způsobem úpravy práce z domova je tedy uzavření písemné dohody mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem, ve které bude zejména stanovena doba, po kterou má být práce z domova vykonávána, místo, kde má k jejímu výkonu docházet, pravidla pro zadávání práce z domova a jejího vykazování. Vnitřní předpis může sloužit jako doplněk této dohody.

Mimo výše uvedené je v dohodě vhodné stanovit i způsob kompenzace nákladů zaměstnance v souvislosti s výkonem práce z domova. Takové náklady mohou zaměstnanci vznikat v souvislosti s čerpáním energií (elektřina, plyn), spotřebního materiálu (tonery do tiskárny, papír) a podobně. Této odpovědnosti se zaměstnavatel v podstatě nemůže zprostit, jelikož závislá práce má být vykonávána na náklady zaměstnavatele, přičemž pokud v souvislosti s výkonem práce vzniknout zaměstnanci náklady, je tyto zaměstnavatel povinen nahradit.

V neposlední řadě je třeba, aby zaměstnavatelé neopomíjeli svoji odpovědnost za zajištění ochrany bezpečnosti a zdraví při práci i ve chvíli, kdy zaměstnanec nevykonává práci na pracovišti zaměstnavatele, ale ze svého domova, nebo jiného dohodnutého místa. Je tedy vhodné pro tyto účely se zaměstnancem minimálně sepsat písemný záznam o proškolení zaměstnance ve věci bezpečnosti a rizik souvisejících s prací z domova.

Již z několika zmíněných dílčích problémů je jasné, že i když se úprava výkonu práce z domova může jevit jako marginální záležitost, její správné nastavení z právního hlediska je v praxi komplexní problematikou.